Máj 2018
Clubovka sa už niekoľko rokov koncentruje na prepájanie výrazných tvorcov súčasnej svetovej architektúry a dizajnu s kultúrnym publikom na Slovensku. Takouto mimoriadnou postavou je aj česká architektka Alena Šrámková, ktorá sa stala hlavnou hrdinkou dokumentárneho filmu První dáma české architektury. Rozhovor s režisérkou a scenáristkou Janou Chytilovou približuje jej vlastnú fascináciu architektkinou osobnosťou, ale aj detaily z nakrúcania.
Vo vašej filmografii figuruje viacero dokumentárnych filmov o neprehliadnuteľných postavách českej kultúry. Výber je okrem nesporného spoločenského významu isto motivovaný aj vašimi osobnými preferenciami. Čím vás fascinuje osobnosť Aleny Šrámkovej?
JCH: Významné kulturní osobnosti a jejich příběhy mě zajímali odjakživa. Je to dáno samozřejmě prostředím, ve kterém jsem vyrostla a v němž jsem se celý život pohybovala. Můj otec byl akademický malíř Stanislav Podhrázský, který patří mezi nejvýznamnější umělce druhé poloviny 20. století a moje máma, inženýrka ekonomie, pracovala celý život v oblasti mezinárodních výstav a veletrhů, kde spolupracovala s celou řadou architektů i výtvarníků. Pohybovala jsem se tedy mezi umělci odmala. Poprvé jsem zaslechla jméno Šrámkových, když se koncem 70. let otevíral jejich slavný Dům Na můstku. Byla to tehdy bomba. Alena Šrámková je vynikající architektka, navíc první žena, kterou na architekturu přijali. Je to úžasná osobnost — pevná ve svých názorech. Určitě komplikovaná, ale tak to u mimořádných osobností bývá. Je radost s ní mluvit — o čemkoliv. A navíc hraje karty!
Ktorá zo stavieb Aleny Šrámkovej vás najviac oslovuje? Ako na vás ako na nearchitektku pôsobí jej tvorba?
JCH: Každá stavba je něčím zajímavá, všechny mají svou duši. Jsou jednoduché, přímé, pevné, jsou promyšlené. Samozřejmě Dům Na můstku je úžasný, nadčasový, pokaždé, když jdete po Václaváku, ho nemůžete minout — je to čelo Václaváku, už zdálky vidíte nahoře hodiny, chodíte skrz něho, okolo, v oknech se odráží slunce, stejně jako v kovových rámech, večer svítí. Tenhle dům je ikona. Škoda, že nahoře nefunguje bývalá restaurace s terasou — lepší vyhlídku na Václaváku těžko najdete. To je velká škoda. No a bezesporu budova Fakulty architektury! To je opravdu mimořádná stavba. Ta otevřenost všech učeben a pater, která umožňuje komunikaci mezi lidmi… Kdyby postavila jen tyhle dva baráky, tak to stačí.
Vaše dokumenty predstavujú najhlbšie umelecké ale aj osobnostné črty pozoruhodných predstaviteľov rôznych oblastí umenia — hudby, poézie, sochárstva, maľby a tak ďalej. První dáma české architektury však nie je prvý film plný autentických úvah o zmysle architektonickej práce, v roku 2016 ste uviedli film Cesty Josefa Pleskota. Akú koncepciu "První dámy…" ste zvolili a ako dlho trvali práce?
JCH: Když posloucháte hudbu a nelíbí se vám, tak rozhlasovou stanici přepnete, cédéčko vyměníte, stejné je to s literaturou. Knížku nemusíte dočíst, obraz si nemusíte koupit a pověsit na zeď — je to věc osobního výběru, vkusu. Ale kolem domů musíte chodit! A nejen kolem nich, i v nich žít! Utvářejí naše prostředí , ovlivňují nás, kultivují — ať je to byt, ve kterém žijete, restaurace, kam chodíte, školy, knihovny, koncertní síně, stejně jako obchodní domy, veřejná prostranství, parky…. V čem žijeme, v čem se pohybujeme — takoví jsme. Architektura je odpovědná disciplína. Neměla by být o egu architekta. Proto si tak vážím architektů, jakými jsou Josef Pleskot nebo Alena Šrámková. Koncepce dokumentu První dáma české architektury je naprosto odlišná od filmu Cesty Josefa Pleskota. V případě Josefa Pleskota, který má za sebou mnoho realizací — počínaje rodinnými domy až po velké administrativní budovy — jsem vybírala klíčové stavby, které zastupují právě jeho široké spektrum. U Aleny Šrámkové to bylo těžší, protože ač vyhrála mnoho soutěží, mnoho projektů se nerealizovalo. Důležitá je její dlouholetá pedagogická činnost — ovlivnila svými názory spoustu studentů, a řada z nich jsou dnes špičkoví architekti. Šlo mi o to zachytit hlavně její názory na architekturu, důraz na morálku, který je pro ni klíčový a tak dále. Navíc už má svůj věk, čekala jí operace kyčle, tak nebylo možné jí tahat po stavbách. Tak jsem zvolila princip televizní obrazovky, kde se promítají její realizované i nerealizované stavby, které může komentovat a vysvětlovat, o co jí celý život šlo. Důležité stavby pak statečně o berlích prošla. Bylo vidět, jak jí noha bolí — je nesmírně statečná. Místo plánovaných 14 dnů natáčení, což je standard, jsme s ní žili několik měsíců. Bylo to pracné, ale stálo to za to.
Alena Šrámková je známa aj tým, že nepodlieha vplyvom verejnej mienky a svoju tvorbu podriaďuje najmä vlastným pevným presvedčeniam. Medzi nimi často zaznieva idea, že úlohou architektúry nie je estetizácia či komfort, ale navodenie výchovných impulzov. Je vám táto myšlienka blízka? Ako ste s ňou vo filme pracovali?
JCH: Vychovávat "těma barákama" je to, oč Aleně Šrámkové jde. A já jsem to do filmu chtěla dostat. Chtěla jsem, aby film obsahoval jí celou — názory, postoje, humor, její nekompromisní kritiku, ale i sebekritiku, vztahy k blízkým, studentům, spolupracovníkům, výhry, prohry. A ona morálka, o které často mluví, se může zdát zastaralá, ale je to jedna z nejdůležitějších věcí — o to víc v dnešní společnosti, kdy se na piedestal staví jen a jen peníze.